NEOMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA (nerestriktivní vztažná věta)
1 Tradiční gramatika
Jeden druh ↗vedlejších vztažných (relativních) vět; typická n.v.v. je vztažná věta v (1), méně typická n.v.v. je vztažná věta v (1a):
(1) | Marie, která/jež seděla na gauči, kouřila. |
(1a) | Marie, jejíž přítelkyni zemřela matka, plakala. |
Pro první přiblížení lze n.v.v. charakterizovat jako věty, které neomezují význam výrazu (říká se mu ↗hlava), k němuž se prostřednictvím ↗zájmena vztažného n. ↗vztažného zájmenného příslovce vztahují. Tím se liší od omezovacích (restriktivních) vztažných vět (o.v.v.), které význam hlavy omezují:
(2) | Dívka, která/jež seděla na gauči, kouřila. |
Dívka, jejíž přítelkyni zemřela matka, plakala. |
Shody, ale hlavně rozdíly mezi n.v.v. a o.v.v. viz ↗věta vztažná omezovací.
Z hlediska strukturního je jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi n.v.v. a o.v.v. ten, jaké výrazy mohou být jejich hlavou: o.v.v. mají hlavu jen jmennou skupinu (Potkal znovu [kluka], [který] lízal zmrzlinu; Díval se [směrem], [odkud] se ozýval pláč), zatímco n.v.v. mohou mít hlavu různé kategorie. Základní rozdíl je mezi (i) n.v.v., jejichž hlavou je jmenná skupina (3), (3a), a (ii) n.v.v., jejichž hlavou je jiná než jmenná skupina, tedy např. adjektivní skupina (4), adverbiální skupina (4a), slovesná skupina (4b), věta (4c) a spojení vět (4d). V typu (i) se užívá Rel(ativ) který/jenž, kde, kam, kdy… a jehož/jejíž/jejichž, v typu (4) relativa což. Pouze v.v. typu (3) mohou mít interpretaci jako n.v.v. nebo jako o.v.v.:
(3) | [Moje nejlepší kamarádka z gymnázia], [která/jež] seděla na gauči, kouřila. |
(3a) | Zítra pojedu [do Prahy], [kam] se vždycky moc těším. |
(4) | Petr byl včera [unavený], [což] byl i dnes. |
(4a) | Učí se tam [denně], [což] znamená i v neděli. |
(4b) | Petr musel včera [psát domácí úkol], [což] už dnes nebude muset. |
(4c) | [Petr včera přišel pozdě], [což] se Marii nelíbilo. |
(4d) | [Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové], [což] přináší ekologické problémy. |
Speciální typ n.v.v. jsou věty, jejichž hlavou je jmenná skupina, ale užívá se v nich nikoli Rel který a jenž, nýbrž relativa což (5); odpovídají jim věty s kterýžto + jméno označující množinu, do níž patří hlava (5a); viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou:
(5) | Naproti stojí [univerzitní knihovna], [což] je nejmodernější budova ve městě. |
(5a) | Naproti stojí [univerzitní knihovna], [kterážto stavba] je nejmodernější budova ve městě. |
Z hlediska funkčního (analyzovatelného v teorii ↗aktuálního členění) je jedním ze společných rysů všech typů n.v.v., který je odlišuje od o.v.v., to, že n.v.v. reprezentuje samostatnou informační jednotku (IJ), kterou lze často vynechat, a zbytek souvětí obsahující hlavu tvoří další samostatnou informační jednotku (6). Naproti tomu o.v.v. tvoří část jedné informační jednotky vyjadřované celým souvětím, a nelze ji právě proto vynechat (6a); viz hlavně ↗věta vztažná omezovací:
(6) | [Kdo je starostou Luhačovic]? ‒ otázkou vyžádaná IJ[Starostou Luhačovic je [Alois Žák]], další, otázkou nevyžádaná IJ, proto vynechatelná[který byl u nás včera na návštěvě] |
(6a) | [Kdo je starostou Luhačovic]? – otázkou vyžádaná IJ[Starostou Luhačovic je [člověk, [který byl zvolen všemi hlasy]]] |
Na syntaktický status n.v.v. jsou velmi různé názory: cizí lingvisté zpravidla všechny n.v.v. pokládají za věty apoziční, zatímco č. jazykovědci se snaží uvnitř n.v.v. diferencovat (viz dále).
V n.v.v., jejichž hlavou je jmenná skupina (věty typu (3)), se užívá stejných Rel jako v o.v.v., nejsou však nahraditelné větami se spojkou co (kromě typu (3') To už není ten Petr, co mi nosil denně kytici růží); viz ↗omezovací vztažná věta. N.v.v. bývají klasifikovány jak z hledisek funkčních, tak z hledisek strukturních, u nás primárně z hlediska funkčního. Protože jsou to kromě typu (3') věty, které nepřispívají k určení toho, co hlava označuje, ✍SČ (1998) je charakterizuje jako věty vyjadřující další informace o tom, co je označeno hlavou. Rozlišují se:
(i) věty komentářové: IJ jimi vyjadřovaná vyjadřuje další informace o tom, co označuje hlava, často hodnocení, doplnění n. vysvětlení informace. Podle pozice hlavy, k níž se vztahují, v nadřazené větě, mohou stát za nadřazenou větou (7a), n. uvnitř nadřazené věty (7b):
(7a) | Do finále nás posunulo vítězství nad Spartou, o kterém / o němž nikdo nepochyboval |
(7b) | Vítězství nad Spartou, o kterém / o němž nikdo nepochyboval, nás posunulo do finále |
Na syntaktický status těchto n.v.v. je různý názor: vedle paušální analýzy všech n.v.v. jako vět apozičních, běžné v zahraniční jazykovědě, jsou analýzy pokládající je ‒ podobně jako všechny o.v.v. ‒ za věty přívlastkové, přičemž se argumentuje jednak tím, že Rel v o.v.v. i v tomto typu n.v.v. sdílí rysy rodu a čísla hlavy (muž, který kouří, … // Petr, který kouří, …), jednak tím, že o.v.v. a tento typ n.v.v. může být nahrazen přívlastkem shodným (kouřící muž // kouřící Petr). Často se taky uvádí, že komentářovým n.v.v. odpovídají věty vsuvkové (parentetické):
(7a') | Do finále nás posunulo vítězství nad Spartou ‒ (a) o něm nikdo nepochyboval |
(7b') | Vítězství nad Spartou ‒ (a) o něm nikdo nepochyboval ‒ nás posunulo do finále |
(ii) věty pokračovací // : IJ jimi vyjadřovaná přináší novou informaci, vyjadřujíc následující událost, které je hlava n.v.v. účastníkem v pozici subjektu, objektu n. adjunktu. Tyto n.v.v. stojí za nadřazenou větou:
(8) | Táta vyrobil z papíru dvě loďky, které/jež jsme si pak pouštěli v potoce u lesa. |
Odpovídají jim věty paratakticky připojené k větě předcházející a obsahující ukazovací zájmeno ten sdílející rysy rodu a čísla s hlavou:
(8') | Táta vyrobil z papíru dvě loďky a ty jsme si pak pouštěli v potoce u lesa. |
Syntaktický status těchto vět je u nás předmětem dlouhodobých debat: je truismus, že jsou to věty vztažné (proto jejich už tak vágní označení jako nepravé věty vztažné // nevlastní věty vztažné není dobré), ale liší se názory na to, zda jsou to věty vedlejší; protože existuje paralelismus (8) // (8'), ukazující na to, že nevyjadřují vlastnost hlavy, ale následný děj, jehož je hlava účastníkem, mluví se o typu nepravých vět vedlejších // nevlastních vět vedlejších. Jejich gramatická forma však ukazuje, že to věty vedlejší jsou (např. v něm. je v nich jako v jiných vedlejších větách sloveso na konci). Není-li n.v.v. v Rozloučila se s Petrem, který pak ještě dlouho plakal větou vedlejší, nemůže ani být větou přívlastkovou, proto termín vztažné věty nepřívlastkové (✍Daneš, 2009). Tzn. že by neměla být správná konstrukce s přívlastkem, tedy Rozloučila se s Petrem, pak ještě dlouho plačícím, ale je. Rozpor mezi očekávanou interpretací souvětí, plynoucí z toho, že ve spojení obou vět Rel typu který/jenž vyjadřuje vztažná věta vlastnost hlavy, k níž se vztahuje, a faktickou interpretací souvětí plynoucí z encyklopedických znalostí o světě jako vět vyjadřujících dvě po sobě následující události se společným účastníkem označeným hlavou vedl ✍MČ 3 (1987) k termínu kvaziatributivní věta // pseudodeterminační věta. Popsaný rozpor vedl č. lingvisty k četným diskusím s doporučujícím vyústěním (srov. ✍NS, 1966, shrnutí ✍Daneš, 2009): tyto věty byly odmítány jako negramatické, n. hodnoceny jako nevhodné stylisticky, často bylo přitom ukazováno na jejich potenciální dvojznačnost (Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka); viz ↗věta vztažná omezovací. Novější autoři kompendií (✍Sou, 1972; ✍ČŘJ, 1996; ✍SČ, 1998) už je z uvedených pozic neanalyzují.
V n.v.v., jejichž hlavou je adjektivní skupina, adverbiální skupina, slovesná skupina, věta n. spojení vět (věty typu (4)), se užívá Rel což (9), n. z což a předložky vzniklých vztažných příslovcí, ať už vzniklých z krátkého tvaru akuzativu ‑č načež [časová následnost], začež, pročež [kauzální následek], n. z regulárního tvaru lokálu (přičemž [časová simultánnost]). Po předložkách o a v se vedle dlouhého tvaru akuzativu Rel objevuje substandardní srostlice předložky a krátkého tvaru akuzativu bez relativizačního sufixu ‑ž (oč, več):
(9) | Říkal to francouzsky, čemuž jsem nerozuměl. |
(10) | Zavolal jsem na něho, na což / načež se ozval zvon. |
(10a) | Zavolal jsem na něho, na což / *načež ale nereagoval. |
(11) | Narodila se mi dcera, o což jsem usilovala deset let / oč jsem usilovala deset let. |
Podobně jako n.v.v. s který a jenž se u nás primárně rozlišují z hlediska funkce:
(i) ↗věty komentářové: Pokud jejich hlava je struktura menší než věta, stojí typicky těsně za ní (12):
(12) | Petr byl včera unavený, což byl i dnes – *Petr byl, což byl i dnes, včera unavený. |
Síla ↗aktuálního členění může vést k tomu, že Rel a výraz, k němuž se Rel vztahuje, nejsou v kontaktním postavení: Petr už umí [plavat]i, [což]i Jana ještě neumí / [Plavat]i už Petr umí, [což]i Jana ještě neumí.
Pokud je hlavou těchto n.v.v. věta, jsou buď do této věty vložené, n. stojí za touto větou (13):
(13) | Tvářil se dost kysele, což chápu ‒ Tvářil se, což chápu, dost kysele. |
(ii) ↗věty pokračovací // ↗věty navazovací: Jejich hlava je typicky věta, a proto stojí za touto větou. Významový vztah k předcházející větě odpovídá koordinaci, přičemž je interpretován jako prosté slučování (14), n. jako korektura očekávání plynoucího z první věty, explicitně vyjádřená spojkou typu ale (15). V prvním případě n.v.v. zčásti odpovídá hlavní věta se spojkou a a zájmenem to (14a), v případě druhém hlavní věta se spojkou ale a zájmenem to (15a):
(14) | Oblékli se do koktejlek, což Petra přimělo k tomu, aby se okoupal. |
(14a) | Oblékli se do koktejlek, a to Petra přimělo k tomu, aby se okoupal. |
(15) | Oblékli se do koktejlek, což ale Petra nepřimělo k tomu, aby se okoupal. |
(15a) | Oblékli se do koktejlek, ale to Petra nepřimělo k tomu, aby se okoupal. |
Pro vyjádření některých významových rysů ↗koordinace slouží taky vztažná příslovce, např.:
(16) | Mezi jejími uctívači se traduje, že Marta Gottwaldová za svého života konala zázraky, začež byla později ukřižována / za což byla později ukřižována. |
Syntaktický status těchto n.v.v. je ‒ podobně jako je tomu u n.v.v. s který a jenž ‒ u nás předmětem dlouhodobých debat: na rozdíl od vět s který a jenž je sice jisté, že to nejsou věty přívlastkové, ale stejně jako věty s který a jenž bývají nesprávně analyzovány jako typ ↗nepravých vět vedlejších // ↗nevlastních vět vedlejších; věty komentářové se někdy pokládají za parenteze, buď všechny, n. jen ty, které jsou vložené do jiné věty.
O pokusu rozšířit distinkci věta restriktivní × věta nerestriktivní i na věty spojkové viz ↗věta vztažná omezovací.
2 Formální gramatika
2.1 Syntax
Syntaktické analýzy nerestriktivních vztažných vět (RVN), usilující o postižení jejich vztahu k restriktivním vztažným větám (RVR), jsou velmi různé; viz ↗věta vztažná omezovací. V zásadě vykrystalizovaly dvě syntaktické analýzy: (i) analýza reflektující vlastnosti RVN jakožto jevu „gramatiky vět“, tj. reflektující fakt, že jsou ‒ podobně jako RVR ‒ interní částí nominální projekce, která taky obsahuje hlavu; (ii) analýza reflektující vlastnosti RVN jakožto jevu „gramatiky diskurzu“, tj. jako vět generovaných nezávisle na větě obsahující hlavu, jejichž zájmeno (vztažné) se vztahuje k hlavě podobně, jako se vztahuje zájmeno (osobní, ukazovací) k antecedentu v diskurzu. Obě analýzy pokládají RVN za ↗větu apoziční; rozdíl mezi analýzou (i) a (ii) v hrubých rysech odpovídá hypotéze vedlejší věty jako podkladové struktuře RVN (i), a ↗hypotéze sirotka pro RVN (ii); viz ↗věta vztažná omezovací. Č. syntaktické analýzy RVR, koncipované funkčně, tj. z pohledu (ii), směšují obě hlediska. ✍Cinque (2006) navrhl, aby (i) a (ii) nebyly pokládány za dvě soutěžící analýzy jedné konstrukce, nýbrž za dvě komplementární analýzy dvou různých typů RVN, které nazývá integrované konstrukce a neintegrované konstrukce. Taková analýza č. RVN zatím není k dispozici.
2.2 Sémantika
Sémanticky se RVN od RVR liší zvl. v tom, že RVR jsou interpretovány jako intersektivní modifikátory (viz ↗intersektivní adjektivum), zatímco RVN jsou interpretovány jako informace o hlavě/antecedentu; viz ↗vztažné věty omezovací. Dále se standardně sémantická analýza spojuje se syntaktickou analýzou zajišťující empirický fakt, že RVN jsou mimo skopus operátorů ve větě obsahující jejich hlavu; RVN ve struktuře (17) je nutně interpretována mimo dosah negace:
(17) | Není pravda, že Maradona, který je pokládán za nejlepšího fotbalistu všech dob, hrál za Manchester United. |
- Arnold, D. J. Non‑Restrictive Relatives Are Not Orphans. JL 43, 2007, 272‒309.
- Brandt, M. Weiterführende Nebensätze: zu ihrer Syntax, Semantik und Pragmatik, 1990.
- Cinque, G. Two Types of Appositives. University of Venice Working Papers in Linguistics 16, 2006, 7‒56.
- ČŘJ, 1996.
- Daneš, F. Takzvané „vztažné věty nepřívlastkové“: současné názory na jejich status. NŘ 92, 2009, 169‒183.
- Del Gobbo, F. Appositives at the Interface. PhD. diss., Univ. of California, Irvine, 2003.
- Dvořáček, J. Chybné věty relativní. NŘ 15, 1931, 107‒111.
- Emonds, J. Appositive Relatives Have No Properties. LI 10, 1979, 211‒243.
- Holler, A. Weiterführende Relativsätze: empirische und theoretische Aspekte, 2005.
- Loock, R. Appositive Relative Clauses in English: Discourse Functions and Competing Structures, 2010.
- MČ 3, 1987.
- NS, 1966.
- SČ, 1998.
- Sou, 1972.
- Straberger, R. K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných. NŘ 90, 2007, 247‒257.
- VT, 1985.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NEOMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka